DEBILNÍ DUBEN DOPRDELE

12. dubna 2015 v 23:08 | unknown |  archiv
za tu dobu co jsem tu žádný nový články nepřidávala jsem jich tak 20 napsala, ale nezveřenila. v první řadě to bylo, protože jsem je psala zrovna nasraná a obsahovaly hromadu slov, jak to říct, no znáte mě už trochu ne? a v druhý řadě to bylo protože jsem ani nedokázala pořádně popsat co se děje. možná někoho z vás zajímá, co se dělo dál. v nejkratší zkratce.




mrtvá je pořád mrtvá, nejen to, ale slehla se po ní zem a nikdo už o ní ani nemluví a on, ten její, tak na to, že jsme spolu roky seděli každej den v baru minimálně dvě hodiny, tak jsme se neviděli a nemluvili spolu už přes měsíc. mně je to u prdele, on mi píše smsky že v noci brečí do polštáře (jak já nenávidim ukňouraný kluky omg) a když se ožere, vykládá o mně všude že jsem píča. a já? jak už jsem řekla, mně je to totálně u prdele, najednou když tu není se denně ušetřím tak 5x o nasrání.
momentálně jsem docela v prdeli, teda spíš totálně, ale pořád to nechci před nikým přiznávat. přijdu si fakt jak na lodi na ňákým rozbouřenym moři, kde lítá jedna vlna za vlnou a za chvíli mě potopí. teď už očekávám doslova jen to tsunami a tím by bylo vyhození nebo propadnutí ve škole. pomalu už vidím jak ubývá ta voda někam do prdele oceánu a pak se vrátí jako zmrdský tsunami a složí mě.
jestli si někdo z vás myslí, že je na tom blbě, tak vás můžu přesvědčit, že může být ještě hůř. myslela jsem si to, když jsem seděla už přes měsíc doma, sama a bez kamarádů. kamarádi byli ti, od kterých sem si nechávala srát na hlavu. hele pujč mi prachy nebo pojď sem a tam, když potřebovali. a když potřebuju já? jo byl tady pro mě ten debilní sysel, ale nemůžu ho vystát fakt že ne. už mi došla trpělivost a tyhle kurvy jsem poslala kam patří. najednou kamarádi v píči, škola v píči, rodina v píči, zdraví v píči. začala jsem lapat po dechu, a po tom, co jsem zjistila, že mě do nemocnice nikdo neodveze jsem se z 30km města vzdálenýho od baráku musela dostat do města ještě 15km dál, pak jsem měla jít dalších 5km pěšky, protože zasraný velikonoce, ale vyměnila jem to za smrtící běh na autobus a s posledním douškem kyslíku jsem se dobelhala do nemocnice. začala jsem si v duchu vymejšlet nejhrůznější scénáře, že budu mít zápal plic a pojdu na něj jak můj spolužák před rokem, taky že si mě tam nechaj a já potkám tu smrtící sestřičku který bude za chvíli 50, šuká mýho 17letýho kámoše a chce mě zabít protože jí při sexu řekl moje jméno (a to jsem s nim nikdy nic neměla).
začal mi vypínat i mozek a nějak jsem nevnímala doktory, když pak už se na mě divně koukali a sledovali moje oči, jestli jsem vůbec při vědomí, vyhrkla jsem ze sebe s čím tam teda jdu a tak po půl hodině vyšetřování a pátrání ho AIDS a rakovině požádala doktorka sestru, aby vypadla z ordinace. nastalo takový to ticho a napětí jak v milionáři, kdy čekaj půl hodiny na odpověď.
"tak co se stalo?"
"jako co?"
"co je ve vašem životě špatně?"
tak jako do prdele zjistila jsem že se mi rozkládá tělo jen kvůli nervům, psychika a podvědomí je pěkná kurva. normálně bych byla asi celkově zdravá, kdybych nebyla psychicky postižená. prostě trpí duše, trpí tělo. jednou jsem tu psala, že ty různý antidepresiva buď vyhodim oknem nebo prodám, ale začínám silně zvažovat. neim jestli mi ta doktorka nakecala sračky, ale asi hodinu mě přemlouvala ať to žačnu žrát. vymlouvala mi moje obavy z toho, že mi vymažou mozek, ale vypadá to na jedinou cestu jak se dostat z těhle sraček co se týkají mýho zdraví.
jako malá jsem si na váze hrála s těžítkama, různě velkýma, pořád jsem je kombinovala tak, aby mezi nimi nebyl žádný rozdíl. tohle mi přijde stejné. blití, dušení, únava versus vypatlanej mozek a divný pohledy od těch co mě znají a budou to vědět?


i když, už jen to že jsem v tý nemocnici byla nikdo do dneška neví a vědět nebude. moje rodina je velká díra slušnosti, lásky, přátelství, porozumění, citů a etiky. měsíce jsem svou rodinu ujišťovala, že se žádný oslavy 70tých narozenin báby kterou bych nejradši přejela sekačkou účastnit nebudu, už jen kvůli tomu, že bych tam potkala svýho mrtvýho kfc fotra s jeho krasotinkou která má tak 200kg. teď už si jen představte jak to dopadlo, já u stolu sedim na židli, upíjím vodu, kouřím bábě pod nos a sleduju dění na nebi, protože je mnohem poutavější než to u stolu. moje příbuzná se asi potřeboala vypovídat, takže jsem dostala školení o jejích nákupech a o tom, jak za 14dní vyletí z vysoký. v tu chvíli jsem si uvědomila, že žijeme duet "no a co, tak sem tu školu pojebala, o život nejde, ale ostatní se z toho poserou."
problémy nemá jen jeden člověk na světě i když si častokrát všichni myslí, že jsou na tom světě jediní, ale pravdou je že v prdeli jsme všichni a teď už jen sehnat někoho, kdo bude stát po vašem boku a říkat "to bude dobrý, uvidíš"

mezi těmi rozepsanými nebo nezveřejněnými články jsem se pořád snažila popsat ten zlom a následky, jak se dosral můj život a pořád se to táhne za mnou, ale nějakým způsobem to nejde. asi že jsem si na to už zvykla, ale přijde mi to moc obyčejný na to to někam psát, ale na druhou stranu to potřebuju ze sebe vypustit i když sama sobě v tom bráním, co teď?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum | Web | 13. dubna 2015 v 0:33 | Reagovat

Vyser se na to. :D Já jsem si taky v osmnácti myslel, že hlouběji nemůžu klesnout. :D

2 soul-underground | Web | 13. dubna 2015 v 21:20 | Reagovat

Kouřit bábě pod nos a pozorovat nebe xDD

A k tomu zhroucení. Život jde dál a na antidepresiva ser.

3 Christina | Web | 13. dubna 2015 v 21:22 | Reagovat

No, co na to říct. Vždycky přijdou takovýhle debilní období a nejde je ani nijak přejít. Taky to mám teď nějaký na hovno. Zase na mě přišly ty divný stavy divnejch nálad a já už nevim, co s tim.

4 Claire | E-mail | Web | 13. dubna 2015 v 21:42 | Reagovat

Můj život se posírá a každým dneb objevuji nové dno.

Je to až fascinující, jak moc do píče se může jeden dostat, tak ať pak všichni kluci drží hubu, že nemůžou zasunout. Já jsem v ní alespoň psychicky už dávno.

5 znavená. | Web | 13. dubna 2015 v 22:16 | Reagovat

Na mě třeba věty "někdo je na tom ještě hůř", "nikdy nemůže být tak špatně aby nemohlo být hůř" apod. působily při depresi jako kudla do zád. V životě je to hnusný zasraný období a to krásný, kdy si říkáš, jak jsi kdy mohla být smutná a trápit se nad takovýma sračkama. V budoucnu se tomu vysměješ.

6 Ginny . | Web | 14. dubna 2015 v 8:58 | Reagovat

Dokud můžeš tak se těch prášků vyvaruj , protože mozek to fakt vymejvá . Sice určitě v takovym množštví jako chlast nebo tráva , ale jo .
Hlavně je po tom člověk strašně unavenej a zblbnutej . I když to záleží asi na individualitě .
Do mě to rvou už přes 4 roky a furt se hrabu pořád z větších sraček

7 vanilla | Web | 17. dubna 2015 v 23:46 | Reagovat

Snad ti antidepresiva pomůžou - některým lidem dělají život ještě složitější. Jo a ukňouraný kluci jsou k zblití.

8 Kira | Web | 1. května 2015 v 12:34 | Reagovat

docela sranda, vlastně ani ne, ale...nejseš tak náhodou trochu jako já?! (otec a 200kg krasotinka)
tak mě teda jako těší

žer ty prášky, po pár měsících totiž přestanou zabírat. pokud máš tak debilní tělo jak já, nebo to prostě žereš po hrstech. to se stává

9 Rega | Web | 22. května 2015 v 21:10 | Reagovat

Když jsem nasraná taky píšu - a další den to čtu a mažu.

Víš tvoje problémy jsou dost zajímavý. Mohla bys o tom napsat knihu nebo film nebo něco. Někdy, když to čtu, tak se mi nechce ani věřit, že je to podle skutečný události.

..a přitom to mám stejně dost podobný..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.